U příležitosti 100. výročí poskytl ředitel Vojenského zpravodajství rozhovor médiím

27.11.2018 | Tiskové zprávy


Ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun poskytl u příležitosti 100. výročí založení služby rozsáhlý rozhovor Lidovým novinám, ve kterém zmínil důležité mezníky a osobnosti vojenského zpravodajství i současnou bezpečnostní situaci a práci zpravodajských služeb.

---

Převzato z Lidových novin dne 24. 11., autoři – ISTVÁN LÉKO, JAN SCHNEIDER

S šéfem Vojenského zpravodajství generálem Janem Berounem o výsadkářích, kteří byli osvobodit Alexandra Dubčeka, o tom, jak libanonské fiasko jménem Fajád nakonec pomohlo spolupráci se spojenci, a nakonec i o tom, že agenty si vybírá podle morálky a vlastenectví

Pravdou musíme občas bojovat proti úplně všem, říká vojenský „šéfšpion“ Jan Beroun v unikátním a rozsáhlém rozhovoru, který poskytl Lidovým novinám. A připomíná, že jeho agenti mají ve stoleté historii vojenských tajných služeb jako inspiraci mnoho legend. Málokdo si dnes možná uvědomuje, že naše nejúspěšnější vojenská akce během druhé světové války, tedy operace Anthropoid a likvidace říšského protektora Reinharda Heydricha, byla vlastně akcí vojenské rozvědky.

LN: Co jste řekl svým podřízeným při oslavě stého výročí založení služby? Jaké poučení z historického vývoje Vojenského zpravodajství bude ředitel Jan Beroun formulovat pro své nástupce a další generace?

Formálnímu založení Vojenského zpravodajství předcházelo působení našich legionářů v Rusku a Itálii už před rokem 1918. Ti byli v té době, mimo jiné, velmi ceněni pro schopnost získávat informace a zprávy o nepříteli. Po vzniku republiky se pak řada z nich stala základem pro zpravodajskou službu, která je jen o pár dnů mladší než náš stát.

Právě i díky tomuto jádru se vojenští zpravodajci už od začátku vyznačovali svou zodpovědností vůči státu, odhodlaností ho za každou cenu bránit a osobní statečností, kterou mnozí z nich projevili celkem záhy, za druhé světové války. Bude to možná znít trochu jako klišé, ale jejich odkaz je pro nás neustálým zdrojem inspirace a také závazkem.

Do dalších let jsem tak svým kolegům popřál hlavně tolik odvahy, jako měli naši předchůdci. Sto let historie už je pořádný závazek, jak v budoucnu nezklamat.

LN: Lze navázat v roce 2018 vůbec na něco, co charakterizovalo vedení před sto lety?

Pro každou zpravodajskou službu, a pro tu vojenskou zvlášť, je to celých sto let stejné, a to nejen pro její vedení, ale každého jejího člena. Alespoň by tedy mělo být. Je to vlastenectví a hrdost na vlastní zem a odhodlání chránit a bránit svou vlast za každé situace. To samozřejmě není výsada jen Vojenského zpravodajství (VZ) anebo České republiky, to je podstatou všech zpravodajských služeb každého státu, případně spojeneckých aliancí. Tak to vždy bylo a tak to vždy bude.

LN: Jak fungovalo VZ v dobách totality? Máme na mysli nacistickou okupaci a pak komunismus. Jaké byly okamžiky hrdosti a jaké byly okamžiky studu?

Historie služby kopíruje dějiny naší země, takže najdeme momenty, na které můžeme být hrdí více, i ty, na které už tolik ne. Každá zpravodajská organizace se zodpovídá vládě nebo politické moci, a byť její hřiště je trochu volnější, než jsou politické kuloáry, politika jí vždy dává nějaký základní směr, tak to bylo v celé historii a na celém světě.

Období jak nacistické okupace, tak komunistické totality byla pro Vojenské zpravodajství komplikovaná, stejně jako pro celou armádu, ale i společnost jako takovou, a to zejména v souvislosti se zmíněným osobním závazkem k ochraně vlasti a odpovědností vůči státnímu zřízení, respektive politické moci.

V období nacistické okupace tak už v roce 1939 vzniká vojenská odbojová organizace Obrana národa, která udržovala tolik důležitý kontakt se zahraničním odbojem, a to zejména díky skupině takzvaných Tří králů, tedy podplukovníkovi Josefu Balabánovi, podplukovníkovi Josefu Mašínovi a štábnímu kapitánovi Václavu Morávkovi.

Samozřejmě únik skupiny plukovníka Františka Moravce do Anglie v březnu 1939, který de facto znamenal vznik zahraničního vojenského odboje. Takzvaná Moravcova jedenáctka v Londýně okamžitě začala pracovat na obnovení svobodného Československa.

Pro prezidenta Beneše a jeho exilovou vládu Moravcova skupina zajišťovala v dalších letech přísun informací z okupované vlasti a v rámci svých možností se rovněž snažila pomáhat domácímu československému odboji.

Vrcholem její činnosti byl výcvik a organizace výsadkových skupin složených z dobrovolníků z řad československé zahraniční armády, ta nejznámější je samozřejmě operace Anthropoid a úspěšně provedený útok na Reinharda Heydricha.

Doba totality přinesla s ohledem na nové potřeby tehdejšího bezpečnostního aparátu administrativní oddělení vojenské rozvědky, která stále spadala pod generální štáb, a kontrarozvědky, jež byla nově začleněna do struktury ministerstva vnitra. Vojenské zpravodajství samozřejmě prošlo v 50. letech rozsáhlými personálními čistkami, kdy nejzkušenější zpravodajci včetně Františka Moravce museli z ideologických důvodů své funkce opustit a odcházeli v lepším případě do zahraničí.

Mezi armádní rozvědkou a kontrarozvědkou pak panovalo určité napětí, což se projevilo hlavně v roce 1968 a v období pražského jara, kdy vojenská kontrarozvědka přistupovala k novému reformnímu kurzu se značnou nedůvěrou, zatímco v řadách vojenské rozvědky i jejích speciálních útvarů měli muži

typu Alexandra Dubčeka nebo Josefa Smrkovského výraznou oporu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se vedení vojenské rozvědky postavilo na vlastenecké pozice. Příslušníci rozvědky například pomáhali zabezpečovat vysílání Československého rozhlasu, když poskytli své radiostanice, pomáhali se pohybovat novinářům v tanky obsazené Praze anebo monitorovali pohyb sovětských vojsk.

Do těchto akcí se zapojily i vojenské rozvědce podřízené útvary zvláštního určení, mezi něž patřil například 7. výsadkový pluk v Holešově. Zdejší výsadkáři nejenže odmítli spolupracovat se sovětskými okupanty, ale byli dokonce připraveni osvobodit z Moskvy politické činitele v čele s Dubčekem. Za „odměnu“ byl pak tento pluk o rok později v rámci reorganizace zrušen.

LN: Které osobnosti VZ byste dal svým podřízeným za vzor?

Kdybych mohl jmenovat tři, byl by to určitě přednosta prvního zpravodajského oddělení a pozdější divizní generál Čeněk Haužvic, který založil tradici vojenského zpravodajství po roce 1918.

Generál Moravec, o kterém už byla řeč.

A v neposlední řadě pan generál Procházka, který po sametové revoluci působil ve vedení Bezpečnostní informační služby, byl ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace a od roku 1993 šéfoval vojenské rozvědce. Byl to de facto on, kdo stál u znovuzrození Vojenského zpravodajství, tak jak ho známe dnes. Ne náhodou za svoji službu obdržel řád prezidenta USA „Legion of Merit“ a Řád bílého lva, pro nás je dnes obrovskou ikonou.

LN: Jak se měnilo formální postavení Vojenského zpravodajství (podřízenost, úkolování, kontrola, adresáti informací) za tu dobu a jaký to mělo vliv na podmínky a výsledky práce?

Heslo, které je i součástí bojového praporu Vojenského zpravodajství, zní „Pravdou třeba proti všem“, to myslím naše služba naplňovala a naplňuje po celou dobu své existence. To samozřejmě v různých situacích a v různých, řekněme, režimech mohlo způsobovat jistý diskomfort pro adresáty zpráv a informací, tedy obecně ministry obrany, vládu anebo prezidenty. Pravda je často jiná, než je představa anebo přání těch, kdo informace požadují, stejně jako je občas velmi nepříjemná a je pak na těch, kdo s ní mají nakládat ve svých politických rozhodnutích, jak se k ní postaví.

LN: Jak se liší zaměření kontrarozvědné a rozvědné části Vojenského zpravodajství?

Naše služba je u nás jediná, která je aktivní jak na území České republiky, tak v zahraničí. Důvod je logický a praktický zároveň a zjednodušeně řečeno kopíruje působnost armády. Ta je zodpovědná za obranu státu, za bezpečnost, která ale samozřejmě nezačíná a nekončí na našich hranicích.

LN: Jak se za celou dobu existence VZ vyvíjelo stanovování priorit zpravodajského zaměření VZ?

Priority a zaměření vždy záleží na politické situaci a vychází z ní, resp. její orientace, a na zadání vlády. Dnes jsme pevnou součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie, což pro nás pro všechny představuje určitý základní kámen toho, kam vlastně patříme. Zejména vstup do NATO byl pro nás, a podle mě pro celou naši republiku, zlomovým okamžikem. Jsme součástí společenství, které sdílí stejné anebo velmi blízké hodnoty, společně jsme si vzájemně s ostatními členy zárukou bezpečnosti

a vlastně, v našich zeměpisných šířkách, míru, můžeme se na sebe vzájemně spolehnout a důvěřujeme si. Ta důvěra a spolehnutí se jeden na druhého nevychází jen z nějakých deklarací anebo jednotlivých článků smluv, ale především z provázanosti jednotlivých členských států v oblasti bezpečnosti, obrany a samozřejmě informací.

Když to hodně zjednoduším, každý z členských států umí něco a každý je v něčem lepší než ten druhý nebo se historicky specializoval na nějakou oblast. Právě proto v rámci Aliance do toho celku přispívá tím, v čem vyniká buď historicky, anebo si tu schopnost, jak rádi říkáme, vybudoval díky svým nějakým přirozeným předpokladům nebo na základě politického rozhodnutí. Tato rozmanitost dává dohromady kompaktní celek, který má jasnou prioritu – a tou je společná bezpečnost.

LN: Jak důležitý je vývoj kybernetických hrozeb? A jak naopak je důležitý v dnešním světě sběr informací pomocí klasických agentů?

Kybernetické hrozby jsou fenoménem hybridní války posledních let, kybernetická válka nemá hranice a probíhá prakticky neustále. Musíme chránit naši klíčovou infrastrukturu, tedy elektrárny, strategické průmyslové podniky, banky anebo nemocnice před napadením. Nerad bych se dožil toho, kdy budou z provozu vyřazeny bankovní systémy, na kterých je závislý provoz celé ekonomiky, nefungovaly by platební karty nebo by hackerský útok vyřadil z provozu elektrárny, přestala by fungovat elektřina anebo zásobování teplem. Po pár dnech takového stavu by nastal naprostý chaos.

Každý stát si svoji klíčovou infrastrukturu nějakým způsobem chrání a brání. Ani my v tomto ohledu nemůžeme být a nejsme výjimkou. Nicméně sběr informací pomocí klasických agentů, jak říkáte, je stále stejně důležitý jako v minulosti.

Řekl bych, že žádná zpravodajská disciplína není „zastaralá“ anebo „nedůležitá“, naopak, ty způsoby práce se neustále rozšiřují a spolu s tím, jak se vyvíjí celá společnost a moderní technologie, přibývají další nové metody.

LN: Jak se změnila práce VZ po vstupu ČR do NATO zhruba před 20 lety? Je vůbec možné hovořit o změně po tak krátké době?

Naprosto zásadně, stali jsme se partnery některých z nejvýznamnějších vojenských zpravodajských služeb. To nám samozřejmě otevřelo úplně nové možnosti, jak technické, tak informační, na druhé straně ale i naši partneři očekávali stejný standard od nás. To se samozřejmě týkalo včasného sdílení informací v určité kvalitě, přineslo to vysoké nároky na vzdělání našich lidí, jejich jazykové vybavení, zapojili jsme se do zahraničních misí atd.

Velmi nám v té době pomohli Američané a Britové, ze kterých se stali, i díky naší historii, naši nejbližší partneři. Stejně tak se snažíme my dnes pomáhat novým členským státům Aliance, protože si velmi dobře pamatujeme, jak to pro nás bylo přínosné, když my jsme byli „hozeni do vody“ a někdo nám při tom plavání podal pomocnou ruku.

LN: Jak probíhá sdílení informací v rámci NATO? A existuje sdílení informací, nebo spíše jen dezinformací, mezi nespojenci? Například Ruskem, Čínou a podobně? Existuje vůbec komunikace? Jaká? Jak často?

Mezinárodní spolupráce je nenahraditelnou formou zpravodajské práce, zejména dnes v globálním světě, který funguje vlastně online. A ano, jsou samozřejmě i témata a situace, kdy lze spolupracovat a spolupracujeme i se zeměmi, které nejsou součástí Aliance.

LN: Je vhodné vládu informovat z hlediska pouze Vojenského zpravodajství, nebo je z hlediska vlády efektivnější dostávat informace komplexní, tedy současně zahrnující i politický a ekonomický aspekt? Příklad: Albánie chce napadnout Čínu, říkají vojáci a bijí na poplach; politické zpravodajství k tomu dodává, že albánští politici jsou na Čínu rozezleni doběla; ekonomické zpravodajství k tomu dodává, že je to bouře ve sklenici vody, protože na to nemají. Jednotlivé separované informace jsou tedy vlastně potenciálními dezinformacemi.

Vláda vždy potřebuje a musí dostat kompletní a komplexní informaci a pohled na konkrétní problematiku anebo situaci. To se také děje. I proto u nás máme tři zpravodajské služby, které mají trochu jinou působnost a danou problematiku nahlížejí z různých úhlů. Stejně tak máme Bezpečnostní radu státu, které předsedá premiér, ale jíž se účastní vedle ministra zahraničí zpravidla i ministři obrany, vnitra a podle témat i financí, průmyslu, dopravy a další, včetně samozřejmě zástupce Kanceláře prezidenta republiky.

LN: Jaké jsou vůbec vztahy mezi zpravodajskými službami u nás?

Často se v médiích a v různých kruzích spekuluje o jejich nevraživosti a že si dělají naschvály proto, že si spolu jakoby konkurují. Tak to ale z mého pohledu a zkušenosti není.

Ty vztahy jsou profesionální a tím, že každá služba má svůj specifický pohled a přístup k dané problematice, tak se vzájemně doplňujeme a dokážeme celkem efektivně spolupracovat a vyjít si vzájemně vstříc, pokud to situace vyžaduje. Ten zájem a vlastně úkol všech služeb jsou stejné. Nevěřím, že by si jakákoliv služba anebo kdokoliv z ní dovolil ohrozit tuto podstatu jakoukoliv osobní ambicí anebo škodolibostí vůči těm ostatním.

LN: Po vašem nástupu zase služba musela řešit situaci okolo únosu pětice Čechů včetně vašeho člověka v Libanonu a kauzu Fajád. Dal byste znovu rozkaz k podobné operaci, anebo byste postupoval jinak?

Je nešťastné, že dílčí informace o této operaci unikly do veřejného prostoru. Jednak proto, že vytvářejí určitý obraz, který je zkreslený tím, že je založen z velké části na domněnkách a spekulacích, a jednak proto, že je obecně v zájmu státu, aby některé informace nebyly veřejné. A to z důvodu jejich možné zneužitelnosti ať už pro různé formy propagandy, anebo úplně upřímně pro zajištění bezpečnosti v té nejryzejší formě.

Jedním z úkolů zpravodajských služeb je zodpovědnost za bezpečnost a životy vlastních občanů. Měli-li jsme tedy informace o tom, že jsou naši občané v nebezpečí, byla naše povinnost prověřit, je-li možné jim pomoci, a to i za situace, že to nese jistou míru rizika. Ona obecně jakákoliv operace, která by se

dala pojmenovat jako záchrana rukojmích, v sobě vždy nese značné riziko a v takové situaci není zkrátka možné složit ruce do klína a říct si, že neuděláme nic.

LN: Ovlivnil případ nějak spolupráci se spojenci?

Ano, ovlivnil, ale v konečném důsledku v pozitivním slova smyslu.

LN: Podle jakých kritérií se vybírají příslušníci služby. Jaké jsou priority výběru?

Když pominu různé technické dovednosti, vzdělání anebo schopnosti, základem je určitě vlastenectví a morální integrita k hodnotám, o kterých už byla řeč. Těch oblastí, kterých se služba týká, je celá řada a jejich výčet by vydal na celé Zlaté stránky. Snažíme se ale být v oslovování případných zájemců aktivní. Účastníme se vysokoškolských veletrhů, na Univerzitě obrany se otevírá katedra zpravodajského zabezpečení, za což bych rád poděkoval jak ministerstvu obrany, tak vedení univerzity, to vnímám jako velmi důležité. Uvažujeme ale i o projektu aktivních záloh pro Vojenské zpravodajství v určitých specifických oblastech, jako je například IT, obrazové zpravodajství (IMINT) a podobně.

LN: Jaké to vlastně je, žít častokrát mnoho let v utajování své práce před rodinou?

Nebýt novinářů, šlo by to celkem lehce. (smích) Ale vážně, zejména pro nejbližší to často není jednoduché a vyžaduje to od nich velkou toleranci a pochopení, absolutní utajení není ve většině případů totiž možné a ani žádoucí.

LN: V současné době je očekávána publikace další výroční zprávy o rok a více starých událostech. Veřejnost vstřícnost VZ vítá, ale má to takto cenu? Nemohl by být vztah VZ k veřejnosti pružnější? Je skutečně nutno čekat, až se vláda seznámí se svou utajenou zprávou o činnosti VZ, a pak teprve zveřejnit její neutajenou část?

O vstřícnost se snažíme v maximální možné míře. I proto jsme před nedávnem spustili nový web. Chceme, aby byl bohatší na nejen řekněme aktuální informace, ale poskytoval i informace kontextové, různé studie, knihy, články a podobně týkající se zpravodajské a informační problematiky, které tam budou zveřejňovány.

Co se týče zveřejňování výročních zpráv, souhlasím, že by ten mechanismus mohl být pružnější, ale to je spíš otázka politické vůle a politického rozhodnutí. Já osobně bych s tím problém neměl.

LN: Založí si služba oficiální facebookový či twitterový účet, jak to udělala třeba BIS?

Určitě ne, informace, které se týkají naší práce, vyžadují širší souvislosti a hlubší kontext, než kolik je možné vtěsnat do 280 znaků. Web nám vyhovuje a plně dostačuje. 

LN: Jak se díváte na vznik pětičlenné „rady moudrých“, která by měla mít pravomoc nahlížet do probíhajících operací VZ, pokud sezná, že je něco v nepořádku?

Jakákoliv smysluplná a bezpečná kontrola je správná, a to s ohledem na kontrolu ze strany společnosti zastoupené právě těmito nominanty, stejně tak to poskytuje službě prostor anebo platformu pro svoji případnou obhajobu v situacích, kdy se objeví nějaké pochybnosti, spekulace anebo kauzy.

Jen si myslím, že zastoupení v této radě by mělo být co nejkomplexnější, tedy bych si přál, aby v ní byl i zástupce s aktuální zkušeností z bezpečnostních složek i odborník na ekonomiku nebo ekonomické vztahy.

---

JAN BEROUN

Jan Beroun (56 let) vystudoval pražskou VŠE a v roce 1985 zahájil kariéru u policie. Později velel detektivům, kteří nasazují do kriminálního prostředí policejní agenty. Spekulovalo se o něm i jako o možném kandidátovi na policejního prezidenta. V letech 2002 až 2011 pracoval pro civilní rozvědku – Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Po nástupu Karla Randáka do čela ÚZSI se z Berouna stal náměstek ÚZSI pro operativu. Později sloužil jako zástupce rozvědky ve Washingtonu. Ze zpravodajské služby zamířil do čela české pobočky detektivní agentury Pinkerton. O tři roky později ho ministr obrany Martin Stropnický (ANO) jmenoval ředitelem Vojenského zpravodajství. Loni získal hodnost generála.