Poslední díl historického seriálu se věnuje důležitosti kontrašpionáže ve 30. letech

24.04.2019 | Tiskové zprávy


Poslední díl seriálu Karla Straky z Vojenského historického ústavu se věnuje významu kontrašpionáže v boji proti terorismu ve třicátých letech. Tehdejší vojenský zpravodajský aparát, ve kterém na čelních pozicích působil již i František Moravec, měl totiž už před řadou desetiletí zásadní podíl na odvrácení teroristických hrozeb. (Převzato z Lidových novin ze dne 18. 4.)

 

Na armádní střelnici v Praze Kobylisích se v září 1938 sešla nezvyklá společnost. Vojenský personál zde přivítal početnou skupinu domácích i zahraničních novinářů. V pohraničí českých zemí se již několik dnů šířila vlna násilí sudetoněmeckých fanatiků. Střílelo se. Statistiky zaznamenaly již řadu obětí na životech a raněných. I zde, v hlubokém vnitrozemí, měly zaznít výstřely a exploze. Ovšem jen na ukázku. Československá vláda se rozhodla mezinárodní veřejnosti prezentovat zabavené zbraně a destrukční materiál sabotážních a teroristických skupin, vyzbrojovaných prokazatelně Německem.

 

Objektivy fotoaparátů a filmových kamer snímaly střelbu ze samopalů a pistolí. Žurnalisté spatřili, co dokáže napáchat vojenská trhavina, důmyslně skrytá v konzervě s etiketou obyčejného džemu nebo v plechové nádobě s motorovým olejem. Tyto teroristické nástroje měly šířit smrt, zkázu a také podlomit víru odhodlaných vlastenců ve smysl obrany republiky. Na tom, že se tato snaha minula účinkem, mělo zásadní podíl vojenské zpravodajství.

 

Terorismus jako nový fenomén?

 

Po tragických událostech, k nimž došlo v nedávné době za našimi hranicemi, si i zdejší společnost uvědomuje hrozbu terorismu. Barbarské teroristické útoky v západní Evropě vedly také u nás k aktivaci viditelných bezpečnostních opatření. Vzniká dojem, že terorismus je dosud nepoznaným fenoménem moderní doby. Naše společnost ve své většině již zapomněla, že terorismus zde byl přítomen již před řadou desetiletí.

 

Československo se stalo v letech 1938–1939 cílem a dějištěm reálných sabotážních a teroristických činů. Připravovaly a prováděly je speciální složky trojice sousedních států, Německa, Maďarska a Polska. Lišily se rozsahem a volbou prostředků, ale cíl byl stejný. Šlo o podlomení obranyschopnosti republiky. Z hlediska celkového dosahu byly nejnebezpečnější akce, které chystalo nacistické Německo. Pro daný historický případ se zřejmě nejlépe hodí označení subverzivní terorismus, organizovaný jedním státem vůči jinému.

 

Akce uvedeného druhu tvořily součást německého plánu napadení Československa. V jeho kontextu ovšem nešlo jen o diverzní činy v blízkosti fronty. Přípravy k akcím v hlubším zázemí byly zaměřeny též na důležitá infrastrukturní zařízení. Cíl spočíval v rozvratu civilního sektoru. Jeho víra ve smysl obrany měla být zlomena, což by vedlo k rozkladu zázemí se všemi fatálními důsledky. Pro ilustraci uveďme jeden z nejpodlejších záměrů. Šlo o vyřazení signální a výstražné soustavy hlásné služby protiletecké obrany. Tím mělo být hlavní město Praha vystaveno na počátku války nečekanému leteckému bombardování. Potenciálně tragické následky takového činu pro civilní obyvatelstvo jsou nasnadě.

 

Sabotážní a teroristické akce připravoval abwehr, německá vojenská zpravodajská služba. Pro daný účel si na podzim 1937 zřídil speciální VII. (od července 1938 II.) oddělení (zvláštní služba), členěné na skupiny I (menšiny) a II (zvláštní opatření). Ozbrojené akce připravovala skupina II. Druhému oddělení centrály v Berlíně byla podřízena analogicky organizovaná druhá oddělení úřadoven abwehru (abwehrstellen), tedy detašovaných pracovišť. Akce na území Československa chystaly úřadovny IV Drážďany, VIII Vratislav, XIII Norimberk a po anšlusu Rakouska v březnu 1938 též XVII Vídeň. Šlo o aparát, jenž byl vydatně dotován finančně i materiálně. Dovolit si mohl prakticky cokoli. V zahraničí se obecně opíral o radikální vrstvy a nedemokraticky orientovaná politická hnutí a strany německých menšin. V československém případě šlo o Sudetoněmeckou stranu a její sympatizanty. Z těchto řad se rekrutovali důvěrníci, kteří měli v pravý čas se zbraní v ruce realizovat zákeřné plány.

 

Vše se připravovalo tak, aby byl maximálně využit moment překvapení. Obránce neměl vůbec dostat šanci účinně se bránit. Šlo o strategický přepad. Sabotážní a teroristické činy v něm obdržely mimořádně významnou úlohu. Jejich smysl specifikovala nejnovější verze plánu Zelený, tedy plánu na napadení Československa. Říšský kancléř Hitler ji podepsal 30. května 1938. O tajně budovaných strukturách hovořila takto: „Cílem těchto úderů musí být proniknout na četných místech a v operativně výhodném směru do československých opevněných linií anebo těchto opevnění dobýt z týlu. Pro úspěch této operace bude důležitá  moravcova spolupráce se sudetoněmeckým pohraničním obyvatelstvem, se zběhy z československé armády, s parašutisty, s výsadkovými jednotkami a s jednotkami sabotážní služby.“

 

Ještě předtím, na podzim 1937, se o zpravodajské rozkrytí uvedených plánů rozhořela úporná bitva. Šlo o příběh, v němž svou roli sehrály dezinformace, agenturní hra na obě strany i odhalení s dalekosáhlými důsledky.

 

Agenturní stínohra

 

V obraně proti sabotážím a terorismu spojily své síly výzvědné a obranné odvětví československého vojenského zpravodajství. Armádní aparát spolupracoval se zpravodajskými orgány ministerstva vnitra. Na rozdíl od vojenského zpravodajství byly oprávněny provádět úkony v rámci trestního řízení. Nejcennější zprávy přinášel Paul Thümmel, agent působící pod známou krycí značkou A-54. V roce 1934 se stal hlavním důvěrníkem Abwehrstelle IV v Drážďanech. Pátrací skupina plk. gšt. Františka Moravce sledovala vývoj teroristické rezidentury právě díky němu prakticky od samého počátku. Nejpřesnější informace obdržela z rozsáhlého úseku drážďanské úřadovny abwehru. Rozprostíral se od Ašského po Frýdlantský výběžek. Čtyřiapadesátka sdělovala průběžně hodnosti, jména, funkce, dokonce podrobnosti o organizaci drážďanského II. oddělení. Na agenturní schůzky neváhal přinést vzorky nenápadně baleného sabotážního materiálu i nejnovější rádiovou agenturní stanici pro spojení s rezidenturou v Československu.

 

Po konfrontaci jeho zpráv s dokumenty abwehru ovšem víme, že Moravcovo zpravodajství mátl. S největší pravděpodobností, která hraničí téměř s jistou, byl aktérem dezinformační kampaně Vrchního velitelství IV. armádního sboru wehrmachtu v Drážďanech. Abwehrstelle IV mu byla podřízena po stránce zpravodajské přípravy válečných operací. Thümmel dlouho vytvářel dojem, že německá vojska zaútočí ve třech souběžných směrech přes Krušné hory. Cestu do vnitrozemí jim měly otevřít rozsáhlé pučistické akce v týlu československé obrany. Ve skutečnosti se německá armáda chystala na vyražení z Lužice k jihu. Odpovídala tomu i volba těžiště příprav diverzních akcí v Lužických horách. Až v září nastal v agentově zpravodajství zásadní zlom. Vystoupil ze svého dezinformačního stínu. Dnes prokazatelně víme, že 12. září 1938 přestal klamat. Podal informace, které se objektivně a plně kryly s realitou. Důvod Thümmelova udivujícího obratu zůstává dosud velkou neznámou.

 

Přehlížené důkazy

 

Thümmelova sdělení byla významná i z toho důvodu, že udržovala zpravodajský a bezpečnostní aparát ve střehu. V červenci 1938 došlo avízo, že v srpnu začne pašování zbraní z Německa. Bylo jen otázkou času, než dojde k odhalení prvního kontrabandu. Zvýšená pozornost se vyplatila. První zásilku odhalila hlídka finanční stráže 12. srpna 1938 ve slezské Vidnavě. Následně se rozjelo rozsáhlé pátrání. Do 18. srpna vydaly tajné skrýše na základě výpovědí zatčených Němců, členů sabotážní rezidentury, přes 250 pistolí s náboji.

 

Díky dobré práci obranného zpravodajství se tato událost rychle rozrostla do rozsáhlé kauzy. Během jejího vyšetřování bylo zatčeno téměř 60 osob. Neprokázaly příliš velkou míru konspirace a soudržnosti. Záhy po zatčení obsáhle a dopodrobna vypovídaly o tom, jak se v Říši účastnily speciálního výcviku a co bylo jejich úkolem.

 

Nálezy smrtících prostředků v následujících týdnech přibývaly. Bezpečnostní orgány odhalily další tajný sklad v Horním Dvoře v Jindřichovicích na Krnovsku. Ve dnech 14. až 16. září 1938 odtud vyzvedly dva samopaly a pistole německého původu se střelivem i několik desítek ručních granátů. Zdaleka nejbohatší nález byl učiněn v Březí u Mikulova. Domovní prohlídka a výslech zatčeného člena diverzní skupiny abwehru vedl ke zbraním ukrytým nejen u něho v domě, ale též v márnici místního hřbitova. Vedle pistolí se zde nacházely čtyři samopaly, několik tisíc nábojů, 60 ručních granátů a trhaviny, balené nenápadně jako běžné spotřební zboží. Skrýš destrukčního materiálu, zbraní a střeliva náhodně objevili též všímaví čeští občané na místě velice nečekaném. Ve vzácném dřevěném kostele sv. Trojice ve Valašském Meziříčí byla 11. září 1938 pod venkovním krovem nalezena úplná výbava pro destrukční skupinu abwehru: několik pistolí s náboji a hlavně trhaviny v nenápadných obalech.

 

Československá vláda se snažila v září 1938 seznámit mezinárodní veřejnost se smrtícími nástroji, které jasně svědčily o tom, k čemu měly posloužit. Tato kontrapropaganda vůči nacistické zvůli byla ale marná. Československo se již ocitalo v mezinárodní izolaci. Pádné důkazy o přípravě agrese nezajímaly nikoho z těch, kteří jej mohli a měli podpořit. Nabízí se zde jistý obecnější závěr. Zpravidla velice pracně a nákladně získané a prověřené zpravodajské informace jsou odpovídajícím způsobem využity jen tehdy, pokud je odpovědná místa plně respektují, pokud uváží to, o čem svědčí, a hlavně pokud podle nich adekvátně rozhodují. V mnoha ohledech to platilo pro výsledky práce československého vojenského zpravodajství meziválečného období i v letech protinacistického odboje.