K 80. výročí odletu Moravcovy jedenáctky vychází každý týden tematický seriál

18.02.2019 | Tiskové zprávy


Každý čtvrtek po dobu deseti týdnů bude v Lidových novinách vycházet tematický seriál přibližující generála Františka Moravce a jeho skupinu zpravodajských důstojníků, kteří 14. března roku 1939 odletěli i se značnou částí zpravodajského archivu do Velké Británie. Autorem textů je historik Vojenského historického ústavu Karel Straka.

V letošním roce uplyne 80. let od ojedinělého činu pozdějšího generála Františka Moravce, který v předvečer německé okupace 14. března 1939 odletěl společně se skupinou svých podřízených a značnou částí zpravodajského archivu do Velké Británie. Takzvaná Moravcova jedenáctka působila po celou druhou světovou z Londýna, kde zajišťovala informace pro exilovou vládu a mimo jiné organizovala i výsadkové operace, z nichž nejznámější se stala operace Anthropoid.

U příležitosti tohoto výročí vychází v Lidových novinách každý čtvrtek tematický seriál, jehož první díl si můžete přečíst níže (převzato z Lidových novin z 14. 2. 2019):

Tvrdý, temperamentní šéf špionů

Karel Straka

Brigádní generál František Moravec byl hlavní postavou vojenského zpravodajství za druhé světové války. Kde mají kořeny jeho povahové vlastnosti, jeho tvrdost a rozhodnost? A jak vlastně pracovalo československé vojenské zpravodajství? Na to odpoví dnešní díl seriálu.

Pomnichovský československý stát pokládali nacisté za komplikaci. Říšský kancléř Adolf Hitler jej strpěl do 8. března 1939. Tehdy rozhodl, že české země budou do týdne okupovány. Německé velení bylo přesvědčeno, že se mu podaří akci utajit až do spuštění. Mýlilo se. Československé vojenské výzvědné zpravodajství, jemuž velel plk. gšt. František Moravec, obdrželo zprávu o chystané operaci už 11. března. Čechoslováky informoval Paul Thümmel, pracovníka abwehru, který krycí značkou A-54 náležel od roku 1936 k nejvýznamnějším agentům 2. (zpravodajského) oddělení hlavního štábu.

Moravec se snažil ihned varovat vládní činitele. Neuspěl. Trestuhodně se k němu stavěli zády. Kromě generála Jana Syrového byli hluší k jeho zprávám. Když Moravec vyčerpal všechny své možnosti, rozhodl se jednat. Ne ve prospěch sebe a svých mužů, ale ve prospěch Československa: státu, za jehož vznik před více než dvaceti lety bojoval. S klíčovou podporou britské zpravodajské služby se 14. března 1939 vydal leteckou cestou se svými spolupracovníky do neznáma exilové budoucnosti. Věděl, že vstupuje do boje s okupanty. Vykonal příkladný velitelský čin!

 

Oběti nikdy nelitoval

Naskýtá se otázka, co Moravce v minulosti formovalo tak, že si v kritických momentech počínal s tak mimořádnou odvahou a radikální rozhodností. Nečinil tak zdaleka poprvé ani naposledy.

Pro odpověď je nutné vydat se o čtvrtstoletí zpět. Vypuknutí 1. světové války zničilo milionům lidí jejich představy a plány do dalších let. Ani on nebyl výjimkou. Do odvodu do rakousko-uherské armády v březnu 1915 absolvoval tři semestry studia latiny a francouzštiny na filozofické fakultě české univerzity v Praze. Po výcviku jej odveleli na ruskou frontu. V lednu 1916 přeběhl k Rusům. Usilovně hledal příležitost k boji proti Rakousku-Uhersku. Ruská vojenská administrativa ale v té době ještě nepodporovala doplňování čs. legií zajatci. Využil proto možnosti vstupu do 1. srbské dobrovolnické divize. V letech 1916 až 1918 s ní prošel těžkými boji v Dobrudži, na rumunské, bulharské a soluňské frontě.

Dvě léta války po boku temperamentních Srbů jej nebývale zocelila. Duch balkánské bojovnosti z něho učinil neohroženého a rozhodného muže. Stal se tvrdým k sobě i k ostatním. Oběti nikdy nelitoval. Projevy tohoto osobnostního profilu lze rozpoznat v mnohém jeho jednání a rozhodování z pozdějších let.

Se srbskými spolubojovníky se rozloučil na jaře 1918. Přesunul se do Francie k československé brigádě. Následně jej převeleli do Itálie k čs. divizi, s níž se vrátil do vlasti. Na území republiky se na jaře 1919 zúčastnil bojů s vojsky Maďarské republiky rad.

I v míru zůstal v armádě. Stal se vojákem z povolání. V roce 1925 byl povolán na Válečnou školu v Praze. Vystudoval ji jako nejlepší důstojník absolventského ročníku 1928. Ve vojenském zpravodajství začal soustavně působit od roku 1929. Na pět let zakotvil na Zemském vojenském velitelství Praha jako přednosta 2. oddělení.

Na zemském velitelství Moravec odborně dozrál. Pracoval na sobě. Smysl pro všestranně bezvadný výkon služby, který oceňovali jeho nadřízení, se spojil s dispozicemi pro zpravodajskou službu. Nejvyšší velení mělo o takové odborníky čím dál tím větší zájem. Nebylo vůbec náhodné, že v září 1934 došlo k zásadní změně služebního zařazení tehdy již podplukovníka generálního štábu Moravce. Povolali jej přímo ke 2. oddělení hlavního štábu. Od plukovníka pěchoty Mojmíra Soukupa převzal funkci vedoucího důstojníka pátrací skupiny. Dnešní terminologií velel operativcům. V rukou měl koncepci a také odpovědnost za celou zpravodajskou operativu v jejím výzvědném i kontrašpionážním smyslu.

 

Vysoko nasazená laťka

Změna vedoucího důstojníka pátrací skupiny B souvisela se zájmem obsazovat klíčové funkce důstojníky s potřebnou kvalifikací. Soukup ji postrádal. Na rozdíl od Moravce nenáležel do skupiny důstojníků generálního štábu, absolventů Válečné školy, nejvyšší vojenské vzdělávací instituce. Vedoucí činitelé hlavního štábu usoudili, že nejnovější bezpečnostní hrozby vyžadují mít na daném místě nadmíru razantního důstojníka, který by skýtal potřebný potenciál do budoucích krizových časů. A ty se v polovině 30. let neúprosně blížily. Moravec byl po této stránce ideální typ.

Soukup ovšem svými výsledky nasadil nebývale vysokou laťku. Pod jeho vedením v letech 1933–1934 československá vojenská špionáž získala dva klíčové soubory dokumentů o Německu. Oba byly strategicky důležité. Prvním byl komplexní plán říšského ministerstva obrany na reorganizaci pozemního vojska, obsahující též údaje o jeho výzbrojním programu. Tyto dokumenty pocházely z roku 1932. Druhý zisk tvořila klíčová data o programu organizační výstavby německého vojenského letectva na léta 1934–1936.

Pod Moravcovým velením se pátrací skupina mohla vykázat za celé období od roku 1935 do března 1939, kromě řady dílčích zjištění, jen jedním srovnatelně významným trumfem. Pocházel z konce roku 1936. Šlo o dokumentaci k štábní hře generálního štábu německého pozemního vojska s námětem preventivní války proti Československu. Obsahovala údaje o síle a způsobu válečného nasazení německé armády. Československé zpravodajství v době Mnichova neznalo podstatu německého plánu Grün, tedy vpádů na naše území. Přesto dokázalo zajistit pro nejvyšší velení, vládu a prezidenta dostatek relevantních podkladů, které svědčily o rozsáhlosti a agresivní povaze cílů třetí říše. Objektivně to byla též Moravcova zásluha.

V činnosti pplk. gšt. Moravce je možné rozpoznat od jeho příchodu na hlavní štáb až do března 1939 několik charakteristických tendencí. Trvale se snažil vyrovnat – či spíše vymezovat se – vůči svému předchůdci. Kvůli tomu byl ochoten tlakem na výkon výzvědné sítě fatálně riskovat ztrátu významných agenturních zdrojů. V několika případech k tomu skutečně došlo. Mezi ním a plk. gšt. Františkem Havlem, přednostou analytické, tedy druhé nejvýznamnější skupiny, trval vztah nesmiřitelné rivality. V červenci 1937 ale Moravec (povýšený na plk. gšt.) významně postoupil. Stal se zástupcem plk. gšt. Františka Hájka, přednosty 2. oddělení. O tuto pozici se ucházel i Havel. Moravec ambiciózně pomýšlel i na Hájkovo místo.

Okolnosti jej k uvedenému cíli přiblížily. Hájek musel v lednu 1939 opustit funkci v důsledku nátlaku německé diplomacie. Moravec v souvislosti s tím obdržel jako jeho zástupce status zatímního přednosty. A právě za těchto podmínek mu Paul Thümmel ohlásil 11. března 1939 blížící se okupaci českých zemí.

 

Věrnost Benešovi

Ústup Moravcovy skupiny do Velké Británie vytvořil zcela novou situaci. Koncem dubna se ohlásil Edvardu Benešovi, jehož uznával za prezidenta republiky. Se svým týmem se dal jednoznačně a bezvýhradně k dispozici Benešovu směru protinacistického odboje. Věren mu zůstal po celou válku i po ní.

Současně ve svých rukou pevně sevřel velení nad celým československým zpravodajstvím. Ve styku s vojenskými atašé od jara 1939 vystupoval, výhradně o své vůli, již jako „přednosta 2. oddělení hlavního štábu“. Výběrem svých spolupracovníků, které s sebou vzal do zahraničí, se zbavil konkurence plk. gšt. Havla a jemu podřízených analytiků. Zároveň se postaral o to, aby se do čela zpravodajství opět nedostal plk. gšt. Hájek, jenž byl také v zahraničí. Moravec dokonale ovládl prostor. Po překonání počátečních provizorií velel od srpna 1940 zvláštní skupině (zpravodajské) ministerstva národní obrany (MNO) v Londýně, přeměněné v červnu 1941 na II. (zpravodajský) odbor MNO. V září 1944 byl ustanoven podnáčelníkem hlavního velitelství v Londýně a krátce poté povýšen do hodnosti brigádního generála. Vliv na řízení vojenského zpravodajství si ale fakticky udržel až do jara 1945.

Tehdy začaly Moravcovu budoucnost ovlivňovat síly, na něž již nestačil. Jako vysoký vojenský činitel věrný prezidentu Benešovi byl v důsledku sílícího tlaku a vlivu komunistů odsouván na vedlejší kolej. Vše vyvrcholilo po únorových událostech roku 1948. Krátce po nich se rozhodl pro odchod do exilu. Viděl v tom záchranu nejen svoji, ale i své rodiny, která s ním statečně sdílela veškeré dosavadní strázně. V zahraničí, nejprve ve Spolkové republice Německo a později v USA, opět zpravodajsky pracoval, tentokrát proti komunistické totalitě, a to až do svého skonu 26. července 1966. Zemřel ve Washingtonu.