Další díl historického seriálu Karla Straky představuje výjimečné operace vojenských zpravodajců

25.03.2019 | Tiskové zprávy


Další díl seriálu vojenského historika Karla Straky, který vychází na stránkách Lidových novin, pojednává o výjimečných operacích vojenských zpravodajců v třicátých letech. V následujícím článku se také dozvíte více o činnosti tehdejších předsunutých agenturních základen. (Převzato z Lidových novin ze dne 21. 3.)

Díra v bezpečnostním sítu gestapa

KAREL STRAKA

V Drážďanech, v sídle Sudetendeutsche Kontrollstelle, bylo 9. dubna 1935 rušno jako obvykle. Z Československa sem proudili emigranti německé národnosti. Každý z nich chtěl povolení k trvalému pobytu v Říši. Ne každý je ale dostal. Tím, kdo tuto bezpečnostní bariéru řídil, byl Hugo Zappe, v ten den mu bylo čerstvých jednatřicet.

 

Přáli mu všichni, podřízení, kolegové z gestapa i zástupci abwehru. Užíval si to. Někdejší obchodní příručí měl nyní vliv, klíčovou funkci, ale také obrovské tajemství. Na jeho stole se nacházel opět nový seznam emigrantů. Přesně z něho věděl, kdo z nich v Československu pracuje pro abwehr nebo gestapo. Sám je vyslýchal. Opis toho seznamu jeho žena nazítří pronese ve speciálním pásu na těle do Československa...

 

S nebývalou troufalostí

 

Vrcholovou zpravodajskou disciplínu představuje instalace agenturního zdroje přímo do centrální či jinak důležité instituce protivníka. Právě takovou zvláštní operaci uskutečnilo i československé vojenské zpravodajství v meziválečném období. Jejím hlavním aktérem se stal Hugo Zappe, československý občan německé národnosti. Pocházel z Rychnova u Jablonce nad Nisou, kde se narodil 27. března 1904. Jeho osobnostní profil charakterizovaly sklony k podvodnému jednání. Ve 20. letech kvůli tomu vystřídal řadu zaměstnání. Politicky byl činný v Německé nacionálně socialistické straně dělnické (DNSAP). Dopustil se defraudace stranických peněz. Uprchl do Německa, kde páchal další podvody. Téměř rok a půl strávil ve vězení. Po propuštění se vrátil do Československa. Rád ze sebe dělal oběť. Mnozí mu to uvěřili. Dokonce tak, že se propracoval na místo vedoucího vydavatelství DNSAP v Ústí nad Labem. Pro práci v tajné agentuře vojenského zpravodajství byl získán v únoru 1931. Řídilo jej 2. (zpravodajské) oddělení Zemského vojenského velitelství Praha se zaměřením na DNSAP a její spojení do Německa. Evidovali jej pod krycím jménem Josef Wildner nebo také Vilda a se značkami Z-1313 a později Z-1943.

 

Vedl si celkem dobře. Zásadní etapa jeho „špionážní kariéry“ začala v prosinci 1933. Zpravodajci využili nedávného rozpuštění DNSAP po procesu s protistátním Volkssportem. Významní členové strany uprchli z obav před zatčením do Říše. Za těchto okolností došlo též k Zappeho útěku. Ten ale proběhl v režii vojenských zpravodajců. V Německu měl Zappe působit jako rezident s úkolem sledovat činnost emigrace z řad bývalé DNSAP. Navzdory své problematické minulosti požíval veliké důvěry předáků strany. Platil za horlivého stoupence nacismu.

 

V Německu se záhy etabloval jako jeden z nejvýznamnějších funkcionářů Sudetendeutsche Kontrollstelle (SKS), která od 1. února 1934 působila jako vstupní bezpečnostní a registrační přepážka pro sudetoněmecké politické uprchlíky. Jejím zřizovatelem bylo gestapo. SKS plnila pod jeho vedením funkci filtru, jenž měl zabránit závadovým osobám, především československým agentům, v trvalém pobytu v Říši. Síto mělo téměř od počátku zásadní vadu: vedl jej československý agent. Zappe se v květnu 1934 stal vedoucím SKS.

 

V lednu 1935 jej převzala do své agentury ofenzivní sekce 2. oddělení Hlavního štábu. Byl jedním z jejích klíčových agentů. Jeho zprávy pokrývaly SKS, kontrašpionážní úsek gestapa v Drážďanech i abwehr a jeho sítě, které pracovaly v Československu. Zappe totiž vyslýchal agenty abwehru, kteří namnoze před hrozícím zatčením uprchli z Československa. Zappemu ochotně sdělili všechna svá spojení v republice.

 

Veškeré osoby, které odešly z Československa, se musely zapsat do zvláštních seznamů vedených právě u SKS. Z nich bylo patrné, kdo všechno se na této přepážce přihlásil a komu byl přiznán status politického uprchlíka. Tyto soupisy mělo československé vojenské zpravodajství díky Zappemu k dispozici. Vypovídaly o čtyřech tisících osob. Zpravodajské oddělení získalo díky tomu též přehled o tom, zda se dalším jeho agentům, vyslaným do Německa s fiktivním krytím, podařilo překonat kontrašpionážní bariéru či nikoliv.

 

V listopadu 1935 Zappeho nečekaně dostihly jeho hříchy z minulosti. Gestapo usilovalo o bezúhonnost personálu SKS, a tak odhalilo, že koncem 20. let byl v Německu ve vězení kvůli podvodům. Postaralo se o to, aby odešel z čela SKS na místo řadového referenta. Aniž by o tom věděl, byl sledován již od konce roku 1935. Něco ovšem tušil. Své řídící orgány v Praze vyzýval a posléze přímo prosil, aby mohl svou agenturní práci načas utlumit, že je v nebezpečí. Nesetkal se ale s pozitivní reakcí a už vůbec ne s pochopením. Místo toho mu bylo více než výmluvně naznačeno, že „sud se střelným prachem se dá zapálit z obou stran…“, nebude-li i nadále konat to, k čemu se zavázal. Nezbývalo mu tedy než pracovat s neradostnými perspektivami.

 

Tečku za tři léta trvající infiltrační operací učinilo gestapo 2. února 1937. Pro podezření ze špionáže zatklo nejen Zappeho, ale též jeho ženu, sestru a známou, tedy ženy, které mu v jeho agenturní činnosti vydatně vypomáhaly, zejména plněním spojovacích a vysoce rizikových kurýrních úkolů. Soudní proces s těmito lidmi se uskutečnil ve dnech 10. až12. srpna 1938. Zappe dostal trest smrti. Zmíněné ženy byly odsouzeny k trestům od tří do pěti let žaláře.

 

Mezi Haagem a Bejrútem

 

Výjimečné operace československého vojenského zpravodajství nesouvisely jen s prací tajné agentury. Mezi složkami ofenzivního zpravodajství v tomto smyslu vynikaly zahraniční opěrné body. Udržely si kontinuitu z mírových dob do časů 2. světové války. Některé z nich se od svého vzniku před konfliktem i v jeho průběhu zásadně proměňovaly. S určitou, ale přiléhavou nadsázkou se dá říci, že jejich existenci provázela jedna velká spojitá a výjimečná zpravodajská operace. Specifickým vývojem prošla v tomto ohledu předsunutá agenturní ústředna Libuše v Haagu. Počátkem roku 1936 se počal realizovat nový záměr 2. oddělení Hlavního štábu. To potřebovalo zajistit si informační průnik též do odlehlejších částí Německa na jihu a západě, tedy tam, kam již nedosáhly klasické prostředky, zejména akce agentů-chodců z československého území.

 

Zvoleny byly dvě operačně výhodné lokace. Ve švýcarském Curychu začala pracovat předsunutá agenturní ústředna (PAÚ) s krycím názvem Kazi. Realizoval ji škpt. pěch. Karel Sedláček. Naše další pozornost se zaměří na předsunutou agenturní ústřednu Libuše. Jejím sídlem se stal holandský Haag, kam v únoru 1936 přicestoval škpt. pěch. Rudolf Šiman (1893 -1962). Pro působnost v zahraničí mu opatřili krycí identitu novináře agentury Radio l’Europe Central.

 

Aktivovat zahraniční bod doslova na zelené louce bylo velkou výzvou. Nutno uvážit, že šlo o navazování spojení do Německa ze státu, jenž se snažil v sousedství Třetí říše úzkostlivě zachovávat neutralitu. Pro cizí zpravodajské aktivity měl jen málo pochopení. Za čtyři léta své působnosti v Holandsku Šiman vystavěl pozoruhodnou agenturu s řadou cenných spojení do Německa. Tvořili ji němečtí emigranti antifašistického zaměření, jejich spolupracovníci v Říši a vedle nich i několik Holanďanů. Agenturní síť se opírala též například o struktury valutových podloudníků. Od listopadu 1937 do doby nedlouho po Mnichovu a pak ještě na několik měsíců v roce 1939 byla PAÚ Libuše podřízena úřadu vojenského atašé v Haagu. Avšak i po těchto změnách setrvala na místě.

 

Po zahájení zahraničního vojenského odboje se Šimanova Libuše stala důležitým opěrným bodem exilového zpravodajství pod vedením plk. gšt. Františka Moravce z Londýna. Na místě vydržela do ledna 1940. Tehdy proti ní zasáhla holandská policie, pátrající po aktivitách proti Německu. Holanďané se mimo jiné i tímto krokem utvrzovali v přesvědčení, že od sebe odvrátí hrozbu nacistické agrese.

 

Šimana ze země vypověděli. Přes Belgii odešel do Francie, kde počátkem března vstoupil do služeb vojenské správy při Československém národním výboru (ČSNV) v Paříži. Ten jej koncem dubna ustanovil do funkce československého vojenského zmocněnce v Bejrútu. Do Libanonu, tehdy ještě francouzského mandátního území, byl vyslán se zvláštním pověřením prověřovat spolehlivost československých dobrovolníků, kteří sem přicházeli přes Balkán nebo také Sovětský svaz a odplouvali odtud do Agde v jižní Francii, kde se formovala 1. československá divize.

 

Porážka Francie vše zkomplikovala. Libanonské území náleželo pod pravomoc vlády ve Vichy. Šiman zahájil evakuaci československých dobrovolníků do Palestiny, jež byla britským mandátním územím. Jeruzalem se pak stal dlouhodobým Šimanovým působištěm. S týmem Československé vojenské mise pro Balkán a Blízký a Střední východ zde setrval do listopadu 1945. Šiman byl typem zpravodajce pro zvláštní operace v mimořádném prostředí, což nejlépe dokládá následující citace z návrhu na vyznamenání: „Pracuje k plné spokojenosti svých představených. Hodí se pro každou funkci, kde je třeba jednat samostatně v neznámých poměrech a se znalostí místního jazyka.“ Ani zásluhy o vlast, ani vynikající hodnocení nezabránily pozdějším komunistickým represím vůči němu. V roce 1949 byl odsouzen na 25 let, později amnestií snížených na 15. Komunistická totalita tomuto špičkovému profesionálovi zničila život. A nejen jemu.